V pološeru jež tvoří mne

v rozměru těla mého

vesmír zažívám 

když vídám anděly pokoušet naši pýchu lidmi bez domova

opilce ztracené samy v sobě plakat jako malé děti

postavy bez duší zbloudilé v nádražích ptát se kolik je času 

i špínu drahých obleků těch, z nichž většina neví, že jsou mrtvi

cítím přicházet nedéšť

voní hlínou, které dostane se prvního jejího těla 

i ústy, které vedou k tichu, jímž nejvíce jsme 

kolik rzi přibylo do rána na kovu světa 

a co všechno stále patří zimě 

tam zvenku mého já

kde nechají zmizet tvé vlasy v dlaních 

ti, jež nemají stínů 

a stále se dívají k sobě zevnitř zrcadel 

o jejichž hloubce zpíváme, když padáme ke hvězdám

snad všem kamenům zůstanou jejich tváře

a klisny snící o Pegasech tence zaržají

v okamžiku, kterým jsme 

když není kam zemřít 

a kam narodit se

nikomu z nás 

snad jen voda přichází a odchází jako my 

abychom nevěděli 

proč a kam